Děti mohou být bilingvní, a přesto ...

Co je v bilingvním jazykovém vývoji naprosto přirozené, a přesto nás to někdy zbytečně zneklidňuje?

---

Bilingvní a vícejazyčná výchova je nesmírně cenná, zároveň s sebou nese ale i určité obavy. Jaké jevy nás mohou zneklidnit, a přesto jsou naprosto běžné?

Děti mohou být bilingvní, a přesto…

… mít silný přízvuk

Ano, i bilingvní dítě může mít v jednom jazyce přízvuk. A není to selhání. Přízvuk nevypovídá o jazykové inteligenci ani o kvalitě výchovy. Je to přirozený důsledek toho, v jakém jazykovém prostředí dítě vyrůstá. Přízvuk máme navíc často i my dospělí, když mluvíme cizím jazykem. Je to součást naší řeči, ne nedostatek.

… mít v jednom jazyce větší slovní zásobu než v druhém

Rovnováha slovní zásoby ve dvou jazycích je spíš výjimkou než pravidlem. Dítě může znát v jednom jazyce více slov, pokud ho používá častěji nebo v různorodějších situacích. To neznamená, že druhý jazyk je zanedbaný. Je pouze méně aktivní. Je to jako se svaly. Čím více je používáme, to více sílí.

… rozumět, ale nemluvit

Bilingvismus nemá jednu univerzální podobu. Záleží na jazycích, prostředí i každodenní realitě života. Někdy se tedy stane, že si dítě jeden z jazyků osvojí spíše pasivně. Znamená to, že mu dobře rozumí, ale samo v něm zatím nemluví. Není to nic špatného ani neobvyklého. U některých dětí se aktivní používání jazyka rozvine později s novou motivací nebo změnou okolností, u jiných zůstane jazyk pasivní. I to je jedna z forem bilingvismu.

… nevzpomenout si na slovo ani v jednom jazyce.

I my dospělí občas marně hledáme to správné slovo a nemusíme ani mluvit několika jazyky. Stejné je to u bilingvních dětí.

… preferovat jeden jazyk před druhým

Je zcela běžné, že děti v určitém období začnou upřednostňovat jeden jazyk před druhým. Nejčastěji ten, který slyší častěji, např. ve školce, mezi kamarády nebo při hrách. A není divu. Tento jazyk pro ně bývá srozumitelnější, cítí se v něm jistější a snáze se v něm vyjadřují.

Důležité je ale vědět, že tato jazyková preference není nijak trvalá. Mění se s věkem, prostředím i zkušenostmi. Někdy stačí nová škola, návštěva prarodičů nebo delší pobyt v jiné zemi a role jazyků se mohou úplně otočit.

Jazyková identita dítěte je jako živý organismus. Vyvíjí se, roste a neustále proměňuje.

… cítit se citově blíž k jednomu jazyku

Jazyk není jen nástroj, je to i emoční prostor a nositel vzpomínek. A z toho důvodu je také naprosto běžné, že si děti vytvoří odlišný citový vztah k různým jazykům. Mohou se cítit lépe v jazyce, ve kterém slyšely pohádky, byly utěšovány nebo se smály u stolu. Neznamená to, že druhý jazyk je méně důležitý, jen že s každým jazykem jsou spojeny jiné emoce a vzpomínky.

… míchat jazyky dohromady

Míchání slov nebo gramatiky je u bilingvních dětí také naprosto běžné. Je to známka toho, že oba jazyky aktivně používají a zkouší, jak je propojit. Říká se tomu code-switching a často je to naopak důkaz kreativity než zmatku. Kolikrát i my řekneme „deadline“ místo „termín“ nebo „feedback“ místo „zpětná vazba“. Je to přirozené, zvlášť v raném věku.